 |
| Andula - to abysme věděli, že jsme u letiště, i když zrovna nic neletí |
Byla to teda cesta jako žádná ze sta. Jelikož jsem teď chvíli bez čoček a brýle mám tak slabé, že kdybych hodila kamenem, už v půlce letu mi zmizí z očí (a není to tím, že bych dohodila tak daleko), usedl za volant =M=. Obligátně zapl navigaci. Dělá to, kdykoli řídí, a nechápu proč. Vlastně chápu. Schválně zahýbá jinam, než mu navigace radí, a pak se zlomysleně směje "to jsem jí, páni, zavařil!".
Nejinak tomu bylo i tentokrát. Do Komořan tedy motal chuděře hlavu, respektive čipy, a kus před cílem se rozhodl na ni spolehnout, protože konečně netušil, kudy cesta vede.
Netušila to ovšem ani navigace, která nás dovedla na křižovatku neprůjezdné lesní cesty a asfaltky, kam byl autům vjezd zakázán.
Když jsme pak o dobrých 20 minut později přesto vystupovali v cíli, vypadalo naše auto jak po závodech rallye v tekutých píscích a není divu, protože jsme fakt projížděli prapodivným staveništěm, kdy jsem s každým metrem věřila míň a míň, že kdy dojedeme.
Ale K. si přišla na své, jelikož jsme viděli hned pět bagrů. Tři vej [velký] a dva maej [malý].
Čekala jsem největší hřiště, co jsem kdy viděla, proto mě docela zarazilo, když na obřím oploceném prostoru bylo jen pár tísnících se prolézaček v rohu. Při bližším prozkoumání se ale ukázalo, že zdání klame, prolézaček je ve skutečnosti spousta, vůbec se netísní, a rozhodně zabaví dítě na dost dlouho, aby rodiče začali padat únavou (ne tak ten malý ďábel).
Určitě jsme tam nebyli naposled a můžu jen doporučit!
